A tak jsme začaly (panička a psík) chodit na cvičiště... Nejdříve to vypadalo silně beznadějně, ale usilovná práce se časem projevila a pejsek přestal být tim strašákem rodiny. Přece jenom mít doma nezvladatelného velkého psa, to opravdu nebylo to po čem jsme toužili.

Na cvičišti jsme se dostaly ke krásnému psímu sportu jménem agility.. Je vidět, že pro Bibinku tento sport je vše, její nadšení někdy nezná mezí a zůstat na startu je někdy nadpsí úkol.. Již to bude 6 let, co se mu věnujeme. Za tu dobu jsme objely mnoho závodů (mé díky patří v tomto směru hlavně tátovi a dědečkovi, kteří s mími záchvaty ranní nervozity mají velikananánskou trpělivost), které pro nás znamenaly hodně diskavlifikací, mnoho úspěchů, radosti, psích kamarádů, ale hlavně mnoho strávených dní s nejlepším přítelem na světě.